Island 2006

Přípravy

Původní cíl byl poněkud odlišný, ale když nás na Faerské ostrovy nechtějí (nebo my neakceptujeme přepravní podmínky..) pojede se na Island.
Po prostudování průvodce padají smělé plány. Použili jsme průvodce Rough Guide z roku 2006 a na malou a nepříjemnou drobnost s kempem, který tam nebyl jsme neshledali výraznější mezery. Pojede se na sever ostrova, pak na východ a pak ještě kolem podívat se na jižní pobřeží. Kdo si myslí, že to je vcelku v poho měl by zbystřit. Island není Slovensko a svou rozlohou se blíží někam ke Španělsku. Cenou naopak k malému Švýcarsku... A nedostupností různých míst se mu nic evropského nevyrovná.
Cestovat se dá všelijak od pronajmutého eroplánu, či levnějšího automobilu k obyčejnému autobusu a nebo třeba taky stopem. Někdo to také zkouší vlastní silou, buďto pěšky, či na kole. Jsou to nanejvýše ctnostné dopravní prostředky, ale v určitých okolnostech se takový pohyb mění spíše v marné usilí a je potřeba, aspoň my si to myslíme se vybavit dostatečně dobrou výbavou a hlavně časovou rezervou. Protože v případě nepřízně počasí se prostě neschováte nikde a ujet svoji kilometráž v neustálém protivětru je také trochu jiná soda. Ale pokud máte dostatečně nízký práh sebezáchovy - doporučuji.
My jsme z finančních důvodů zvolili kombinaci přepravy linkovým autobusem a několikadenního treku. Také oblast jsme zredukovali úměrně časovým možnostem. Na čtrnáct dnů dovolené připadla tedy oblast kolem Rejkjavíku s tajnným cílem poblíže Hekly. Zkrátka uvidíme jak to půjde.

Přílet

Cesta začala rutině na letišti v Ruzyni. Přestup byl jen jeden a to v Kodani. Dokonce na jeden den připadá několik spojů do Rejkjavíku, takže jestli se něco nepovede, je zde možnost reparátu. Vše probíhala v klidu a pohodě až do okamžiku, kdy jsme doletěli na místo určení. Počasí bylo severské a teplota kolem deseti stupňů s občasným deštěm volala po lepším ošacení, než po tričku s krátkým rukávem. Doma právě zuřil červen s třicetistupňovým vedrem...
Čekáme na batohy. Po pásu se už nic nedrkotá... Prohledáváme všechny kouty letištní haly a nakonec kotvíme u ztrát a nálezů. Brrr! Paní sepisuje protokol, vše ochotně slibuje a dokonce proplácí nějaké všimné. Ale není tu proto aby rozdávala. A tak telefonát na firmu v rejkjavíku aby nám jako zajistili na co máme právo je třešničkou - nikoli však jedinou.
Čas kolem desáté večer. Ale kde je tma? Inu polární noc. Tato vlastnost se nám ještě docela hodila. Přijelo pro nás taxi z nejblišího hotýlku. Přeběhli jsme parkoviště a oblažovali šoféra naší historkou s batohy. Myslím, že se docela bavil. Ale po doručení na místo se zjistilo, že ubytování nám asi nikdo neproplatí a cena je na náš vkus jaksi mimo. Navíc už je půlnoc a stejně by sme potřebovali svoje spacáky a ty někde lítají. Chudinky...
Nakonec jsme vzali naše na letišti nafasované deky. Spolu s tričkem se ukázaly jako docela dobrá ochrana před nočním větříkem. Brrr. Cesta zpět na terminál ubíhala pěkně a poslední kilák z těch nějakých pěti nás dokonce popovezli i stopíkem. A to bylo v půlnoci! Zbytek noci jsme proklepali na letišti pod cedulí Nicht ubernachten! Ještě, že neumíme německy :o) co tam ti naši sousedi asi musejí vyvádět?

Den prvý

Ráno jsme se dobili na přepážku. Nebylo to nic jednoduchého. Jsou z aveterinární a celní prohlídkou, Asi aby je nikdo neotravoval. Batohy jsou na světě! Hurá můžeme se obléknout a vyspat jako lidi! Díky ztrátě z předchozího dne aspoň nebyl problém s deklarací potravin. Nebo spíše alkoholu - měli jsme výbornou meruňku, ale na předpisy se musela tvářit jako slabší kolegyňka, ubohých 40%... Jinak se nesmí vozit čerstvé nic a sušené taky nic. Na vývoz to neplatí a tak jsme si mohli odvézt ten nejlepší jogurt co jsme kdy měli.
Opouštíme vítězně letiště a nabíráme směr Rejkjavík. Původně to mělo být autobusem, ale ouha. Batohy jsou v tom hotýlku, co jsme tam včera skoro spali... Ještě jedna cesta. Pak skoušíme stopa a usmálo se nás štěstí. Jede se během chvilky a až před kemp. Skvělé přivítání.

Ubytování

Cena kempu je 800 ISK za osobu a noc. Kemp je docela narvaný a výborný. Nutno dodat, že cena je normální a všude stejná, ať má kemp zázemí, či nemá. Umístění je taktéž skvělé - do centra asi půl hodiny pěšky. Stavíme stan a využíváme výhod termálních pramenů a vyhříváme se ve sprše stejně tak jako Isladské chodníky v zimě. Jen to trochu smrdí po síře.
Plynová kartuše se zde zakoupit dá a zbylý proviant se pořídí v blízské samoobsluze. Jen ta cena. Pokud si chcete zachovat zdravý rozum, raději nepřepočítávejte! Ceny jsou ve stovkách islandských korun a na českou se mají asi 1/4. Po malé konfrontaci s cizinci lze konstatovat, že i švícaři se při placení trochu kroutí a dostávají se do pozice na kterou nejsou zvyklí. Tak jsme si alespoň v něčem blízcí.

Rejkjavík

Výlet z kempu u koupaliště do centra není tak dlouhý, aby se nedal zvládnout pěšky. Alespoň ušetříme peníze za městský autobus ( jedna cesta kamkoli za 150 isk, zakoupíte u řidiče, pokud chcete přestupní, musíte si o něj říci) a prohlédneme si okolí.
Po chvilce (asi 15 min) jsme na pobřežní promenádě a kocháme se výhledem na záliv. Do centra je to asi dalších 15 minut. Je to docela pohledné městečko. Obchodní tepnu tvoří asi dvě uličky napěchované rozličnými obchůdky a občas i lidmi. Jinak je to prima procházka a ruch je zanedbatelný. Situace se trochu mění v pátek večer, kdy Islanďané užívají života a polární noci plnými doušky.
Ještě zbývá najít terminál odkud jede autobus dále po ostrově. Je kousek od centra, takže naše cesta od kempu vede přes celý Rejkjavík. S batohy nic příjemného, ale jezdí městská přímo od kempu až k terminálu BSÍ.( Jízdní řády z roku 2006.pdf ) Zítra se půjde na věc.

To není zaklínadlo. Je to místo kdesi na sever od Hekly a vede odsud jeden z dobře značených a frekventovaných treků směrem k jižnímu pobřeží, do Pórsmerku. Navíc zde projíždí každý den autobus!
Na autobus z Rejkjavíku si přivstáváme a balíme nádobíčko. Lístek je třeba zakoupit v kanceláři na nádraží. Cena? Bratru nějakých 4 500 isk za osobu. Dá se to taky pořídit jako jednodenní výlet tam i zpět. Ovšem v tom případě prosedíte většinu dne v busu a odměnou vám budou jen 2 hodiny v cíli...
Start byl ve znamení uvolněné atmosféry. Alespoň soudě podle dechu s vůní desetileté wisky od pana řidiče. Alespoň bude veselo. A bylo. Cesta vedla po asfaltu a my jsme hltali novou krajinu lávových polí pokrytých travou a lyšejníky. Občas se na obzoru vznášel oblak páry od nějakého vývěru. Pak nastupují domorodci a energii si chytají a odvádějí ji domů, či do skleníků. Svědčí o tom dlouhé roury táhnoucí se krajinou.
Po nějakých dvou hodinách cesty se autobusek odklonil z asfaltu a nadobro opouštíme tento přepych. Kupodivu šotolina není nijak nepohodlná. Občas strhnou vrchní slupku lávy radlicí a je cesta jako nová. Postup jsme mohli cestou omrknout a rychlost "asfaltování" je dost slušná...
Konečně se cítíme jako turisté. Pan řidič ukazuje rukou a křičí na celý autobus - on the left side fire mountain Hekla! Na důkaz zastavuje, všichni si berou fotoaparáty a jdou fotit Fire Mountain. Je to docela legrace a tak si na oplátku fotím náš turist bus. Je to krásný stroj se zvýšenou světlostí, což je docela dobrá vlastnost vzhledem k terénům, které musí zdolávat. To jsem ovšem netušil, že ani jedna předešlá výměna stroje nebyla dost a ani tento stroj nedá nebohému řidiči pokoj. Po chvíli cesty se autobus vzdorovitě staví a nechce se mu pokračovat. Řidič jde spravovat a my ostatní obdivovat okolní poušť. Jsme totiž v lávových polích pod sopkou. Lepší místo k poruše si lze jen těžko vybrat... Z chabého provozu se vynoří zdravotnický jeep a ochotně pomáhá našemu nemocnému busu. Ale marně. Po vyřčení ortelu z úst řidiče - KAPUT - jsme všichni v klidu očekávali příjezd náhradního busu. Z Rejkjavíku to je asi 3 hodiny cesty. Chce to trochu asijského klidu. Řidič říká, že za třicet let co jezdí se mu to prý nestalo. Ale co všechno je jednou poprvé.
Dešťové přeháňky se střídají se slunečným počasím a tak nám chvilka slušně utekla. Na místo skutečně dorážíme a můžeme se kochat pro nás neskutečnou krajinou Landmanalaugaru.
Landmanalaugar je údolí s řekou na konci lávového pole. Jinak je zde parkoviště, stanový tábor a turistická chata. Začíná zde pětidenní trek a navíc je zde něco navíc... Termální zřídlo a tedy možnost dositosti se vykoupat. Toho se okamžitě chápeme a dokud nemáme pocit, že se počínáme rozpouštět, z vody nevylézáme...
Je nutno samozřejmě postavit stan a zaplatit za místo. Cena? Obvyklá, 1600 za oba.

Vyrážíme

Podrobnou mapu místa nemáme. Máme jen popis z průvodce a ofocený popis z Lonely planet, kde je trochu podrobnější. Jde o průvodce pro Faerské o., Island a Grónsko, strana 350. Navíc jsme si ofotili úvodní mapku na startu trasy. Šetříme tím peníze za tři mapy, které by pokryly celý úsek trati. Nakonec se ukázalo, že pokkud nechcete bloudit někde na svou pěst, není mapa potřeba a dá se jít podle značené trasy. Navíc se můžete připojit k nějaké průvodcované skupině, stejně jako se to podařilo nám.
První část trasy prudce stoupá a překonává největší převýšení na trase. Zde je také možnost se do sytosti skoulovat. Počáteční nadšení sněhem ovšem brzy opadá a s přibývajícími kilometry se začíná pěkně zajídat. Zažíváme nefalšovanou vánici s ostrým protivětrem a tak útrpně sledujeme protijdoucí skupinku, kde jde slečna bez rukavic.. Brrr!
Na pokraji sil se dostáváme do chaty v sedle. Je zde paní domácí a útulně teploučko. Využíváme pohostinnosti a vaříme si oběd a sušíme věci. Kolem je spousta sněhu. A to je 1.červenec! Vidíme i vyskládanou zídku z kamení pro postavení stanu, ale je plná studeného bílého materiálu...
Dochází skupina v našem směru a po krátké zastávce vyráží dále. Jdeme s nimi. Mají průvodce a tak víme, že to nejsou šílenci a zvládnout se to dá. Následuje pasáž po bílé pláni, sestup z plošiny dolů kolem vodopádů a vývěrů plynů. V jedné z pasáží je překrásná klouzačka z mokrého jílu. Tady upadnout, nikdo by vás už nepoznal :o) Ke konci už toho máme opravdu plné zuby... Výhled na cíl cesty, jímž je jezero Álftavatn nás docela potěšil, ale mohl být blíže. Pro první den, docela pěkná aklimatizace. Odměnou je krásná duha a večeře v teple spacáku.

Jeden letní den

Druhý den je překrásné počasí. Do reality nás dostávají dva brody na úvod. Ačkoli máme neoprenové návleky, jsme velmi rádi, že řeka zůstává za námi. Inu od sněhových polí, kde vyvěrá není tak daleko. Cestou si vybíráme svoji část krásného počasí a fotíme si do deníčku.

U lávky u chaty s tábořištěm si dáváme oběd a divíme se skupince uhastrošených "kolegů". Ne že bych viděl chlapa v pláštěnce a pantoflích každý den... Důvod se ukázal za chvilku. Byl zde ještě jeden brod, mrška. Statečně jsme jej překonali adostali se tak definivně na lávovou černou pláň. Slunko pražilo jako běs a task přišly ke slovu i krátké nohavice, i když blízkost ledovce Mýrdarsjókul zrovna teplem nesálala.
Pro zpestření jsme přecházeli ještě jeden mostek se slušným vodopádem. Hnědá voda zde padala o nějakých deset metrů níže do kamenné soutěsky a dělala při tom pěkný rachot. Někde jinde událost prvého řádu, zde jen menší lokálka. Pláň lávy se vlnila do nedohledna a s ní i naše cesta. Vždy zmizela za kopečkem, aby se poté objevila zase o kus dále na obzoru. A tak jak se říká do zblbení... Ale všechno jednou skončí a tak i jeden kopeček se ukázal jako finální a my jsme si mohli užít slunného místa u stanu s výhledem na ledovec.
V okolí chaty Botnar je i možnost malého okružního výletu s překrásnými výhledy na hluboký kaňon řeky Markarfljót. Jednou zvláštností je i absence jakýchkoli zákazů, natož pak zábradlí i na značené trase. A tak hluboký výhled si může dopřát každý podle libosti. Drolící se kamení přiměje každého dříve či později k rozumu...

A zase jeden zimní..

Jak to chodí, jeden lepší den musí střídat pro pořádek jiný horší. Tak i nás postihuje jeden ze škatulky horších. Hned po ránu zjišťuji utržení poloviny podešve u pohorky. Ještě, že máme vteřinové lepidlo. Uf. Pak ještě pro pořáde propálit spacák, podporuje to trpělivost při zašívání. No a stracení jehly ve stanu, kde používáte nafukovací karimatky snad již ani nepřekvapí. Už se nikdy nenašla :o)
Na zlepšení nálady si Miluška zrovna tady přečetla, že ledovec naproti je největší hrozbou pro místní obyvatele a soptí pravidelně každých 50 let, ale teď už to trvá déle... Nemohl jsem ji přimět k bližšímu nakouknutí k čelní moréně.
Pro lepší pocit doháníme celý půlden skupinku před námi. Což se nám daří a odměnou je krásný, těžký brod těsně před Pórsmerkem. Průvodce si své ovečky očividně hýčká a vedeje přes jazyk proudu, kde voda sahá až po zadek. Jdeme s nimi a průvodce za to na nás šibalsky mrká. Chvíli po usušení začíná deštík, který se mění v pěkný hnus a vrhá pochybnousti na účelnost předešlého sušení... Na chatu dorážíme komplet promočeni. Vítr cloumá se stromy jako s hračkami a nutí nás přemýšlet zda si nezaplatit pohodlí suché chaty. Nakonec se odhodláváme zpět do sloty a stavíme stan. Alespoň jsme se v chatě trochu vylepšili a osušili. I uvařit jsme si mohli na erárním plynu. Skupinka, kterou jsme dohnali si užívá servisu cestovní kanceláře. Celý výlet si nosili jen to nejnutnější a potraviny spolu s nějakou bagáží vozil jeep v přívěsu. Za zaplacenou sumičku mají k dispozici postel, kuchaře a nakonec slušný raut. Aby nám naše zásoby nezhořkly, utíkáme z chaty do stanu.

Čekárna ze všech nejluxulnější

Ráno se již počasí umoudřilo a neprší. Vyrážíme na autobus. Stanice autobusů je u Chaty Húsadalúr, není to daleko, asi půl hodiny chůze. Ale včera jsme z chaty pozorovali outa na protějším břehu řeky a půsibily docela legračně. Ani traktor, který k chalupě patřil si nebyl v proudu na brodu moc jistý.
Zastávku nacházíme docela rychle, sice se ještě musíme u personálu chaty ujistit, že je to pravda, ale potvrzují, že je to tady a že máme dost času, protože kvůli vysoké vodě tady od včera nic nebylo... Máme volnou ruku. Pouštíme se do průzkumu okolí. Jsou zde chatky a podle letáku zde má sraz hluchoněmá mládež celé Evropy. Skutečně je vidíme a posunkový zpěv táborové písně je docela slušný. Jinak pálka za kurz je dosti velká a myslím, že pořadatelé na sebe nezapoměli.
U hotelu je i termální pramen s bazénkem. Je prý zdarma a tak se rochníme co nám síly stačí. kolegové z treku - za pár dnů co potkáváte pořád stejné lidi si připadáte jako rodina - jdou dále přes sedlo ledovce Eyjafullajókull. Je tu prý možnost přenocovat a další den dojít k pobřeží. V naší skupině převládl názor, že bylo dost tůry a je třeba změnit aktivity. Skusíme se dostat do Víku.
Odpoledne skutečně přijíždí autobus! Přes protesty je bagáž naložena do spodního kastlíku autobusu. Že prý viděli jak přijíždí řeku a že nechtějí mít mokro... Přejezd byl docela dobrodružný. Jedou dva autobusy a náklaďák jakokolona. Naskýtá se nám výhled na druhý autobus. Je to báječné voda sahá nad kola a uprostřed proudu máte pocit, že skutečně kousek plavete. Jak to cítí řidič, to nevím, každopádně smekám. Jakpak to prošli kolegové pěšky?
Díky mé pasivitě vítězí nápad jet až do městečka Hella. Je to sice dál, ale mohl by tu být kemp. To pro případ, že nás nikdo naším směrem nebude chtít svézt. A skutečně nechtěl! Ale kemp tu taky nebyl...
nakonec jsme stopovali skoro hodinu na úžasnym větru za občasného deště. Zima jako.. no. byli jsme rádi, když nás jeden turista vzal do vyhřátého auta. Taky se divil jaká je tu zima. Vyrazil si jen tak v tričku na Island, že když si půjčí auto, bude mu to stačit??? Asi jde všechno. Byl moc hodný a potom co si zajistil nocleh nás ještě odvezl dalších asi 15 km do Víku. Zkrátka klika. Počasí bylo fuj, ale z auta na to člověk kouká docela jinak a tak svahy kopců pár metrů od silnice se nořily v půli do hustých mraků a bylo to úžasné. Také vodopád, který vytéká z mraku mi zůstane nadlouho v hlavě. Asi proto, že mi bylo blbé žádat o zastavení na fotku. A takové fotky co nikdy neuděláte bývají ty nejlepší..

Podle průvodce ve Víku nic moc není a je to tak. Moc se nám tu líbilo. Hned dryhý den ráno jsme se pokosili dostat na poloostrov Dyrhólaey. Jesou tu skály, výhled na moře a živý ptačí život. Nějací hodní lidé nás posunuli na odbočku z hlavní silnice a ještě nás skusili přemluvit jestli se nechceme nechat odvézt až tam, že tam sice nejedou, ale.. Šli jsme pěšky. Je to asi pět km, pěkná procházka ráno, když ještě nejezdí moc aut. Na útesu již bylo pár aut. Uviděli jsme i Papuchalka, ale byla to docela bída. Skusili jsme to obejít a dostat se pod hnízda zespodu. A to bylo ono.
Asi byl maličko odliv a pod skalou se objevila malá pláž. Mohli jsme pozorovat ptačí frmol pěkně zblízka. I když z toho docela bolí za krkem. Starý přiletí s rybkou, vklouzne do nory a chvíli se nic neděje. Pak vykoukne a hned letí. Ale ten fofr! Chtěl jsem je fotografovat, ale objektiv se na tu rychlost nějak nechytal. Musel jsem na to od lesa. Vyčíhnout doupě, mít zaostřeno a číhat. Zkrátka legrace. Zdrželi jsme se celý půlden a pro samé ptactvo a příliv jsme se skoro museli ven přebrodit.

Návrat do víku se nám podařil vcelku rycle a tak zvítězil nápad přesunout se co nejblíže Gejzíru. Odvážnému asi štěstí přeje, protože nás naložila dáma do fiátku Cinque-cento a ujížděli jsme ve třech v plné polní směrem na Rejkjavík. Kdybychom projevili přání, večer jsme tam byli. Ale to my né. Na křižovatce u Selfosu se nechali vyložit. Nabyženi takovým úspěchem jsme si ještě vylepšili skóre a dva farmáři nás odvezli na dohled od Gejsiru. Farmářka měla krásnou usedlost pod svahem poblíž vodopádu. Prostě nádhera. posledních asi deset km jsme si chca nechce museli odpracovat sami. Cesta byla prašná a dokonce jsme potkali i dvě auta... v průvodci - a to mu nemůžu zapomenout jsme si našli, že kemp je poblíž Gulfossu. U Gejsiru ne. Opak je pravdou! A tro jsme měli ke Gejsiru o pár kilometrů blíže.
Skoušeli jsme ještě štěstí na hlavní silnici vedoucí ke gulfossu. Ale všeho s mírou. Ťapkali jsme si po frekventované silnici tak dlouho až se nás na poslední 3 kiláky ujali nějací Němci v karavanu. Budou prý spát u vodopádu. Šli jsme se na tu nádheru taky mrknout. Je to paráda. Jeden z nejsilnějších vodopádů Islandu. Vrhá se do soutěsky, vrčí a hučí, cestou vše pokropí sprškou tříště. Moc pěkné místo. Je u něj parkoviště a kavárna. Toť vše. Jinak solidní pustina s výhledem na okolní ledovce.
Ujistili jsme se v kavárně, že tu opravdu žádný kemp není, to že musíme ke Gejsiru. To už bylo docela pozdě asi půl osmé večer. Skoušíme ještě stopovat. Auto je báječně vidět 15 minut před tím než se kolem přežene. Takže máte příležitost se vynadívat na okolní pustou krajinu.Poblíž je pastvina, tam se postavit stan nedá... V dáli je parádní prašná kamenitá planina. U vodopádu je cedule se zákazem táboření. Ach jo. Na pokutu asi nemáme.. Auta kolem jezdí, tedy několik jich projelo, ale nic. Nakonec nás zachraňuje asi majitel kavárny. Zastavuje, m se mupomalu rveme do auta a on povídá:"děte si už lehnout, už je deset!". Výhoda polární noci. Můžete chodit a stopovat, ale myslíte, že vám o půlnoci někdo zastaví?
Nakonec táboříme u vodopádu. Spalo se dobře a brzy ráno radši preventivně mizíme.

Gejsír

Na dnešní den máme velkolepý plán. Urazit jakkoli svých asi 10 km ke Gejsiru. Poránu to zkoušíme ještě stopem. Ujišťujeme se, že tady to bude těžký! Nakonec se nás ujme pracovnice z kavárny a bere nás ten kousek sebou. 5íká, že je z Německa a tady má svého koně a bydlí tady. Je tu spokojená, ale pojede jednou zpět domů. I s koněm...
Do kempu dorážíme impozantně. Ostatní snídají, balí. My máme po šichtě! Volný den jak se patří. Stavíme stan a jdeme zaplatit kemp. V ceně je dokonce termální lázeň, která patří k hotelu naproti přes cestu. Jdeme se podívat na Gejsir. Bereme to po zakázané cestě přes pole pramenů. Byla tam cesta a otevřená branka... Trochu se stydíme, ale regulace pohybu osob mě na Islandu docela zarazila, nemyslel jsem si, že děláme něco špatně.
Gejsir už nefunguje. Byl v provozu někdy do 80. let. Pak se jej snažili přimět k činnosti bednou mýdla, to když přijel nějaký hlavoun. Je to impozantní i tak. Vedle je little Gejsir a se svou ubohou výškou, asi 20 metrů má okolí vývěru pokryté usazeninami jen trochu. To starý brach je i ve svých zbytcích impozantní. I výška sloupce prý byla kolem 60 metrů.
Kocháme se okolními zřídly a posedáváme kolem Littli Gejsir. Lidé se mění, pospíchají. Mění se osvětlení denním světlem. A aby to nebylo tak fádní, každá erupce je originálem. Jednou jen tak trochu, pak klidně i dvakrát a pěkně do výšky. Na večer je překrásné šikmé světlo a mám trochu strach o fotografický materiál.

Na odpočinek od lidí si ordinujeme výlet do lesíka opodál. Je to rarita, protože v minulosti byly lesy vykáceny, či lehly popelem a ty co teď můžeme vidět jsou většinou vysázené. Chce to zvyk, ale jde to ztuha. Na lesní louce býval kdysi malý klášter. Je tam jen krásný kostelík a horká tůňka. Zabrali jsme ji a dáváme si siestu s nohama v teple...
Večer dáváme ještě koupel v termálu u hotelu, konverzujeme s nějakými švýcary a hlavně si užíváme komfortu, ale loučka je loučka.

Návraty

Blíží se závěr výletu a již směřujeme zpět do Rejkjavíku. Autobus jede až odpoledne a tak skoušíme stopovat. Stojíme na krajnici už docela brzy a tak se máme možnost přesvědčit se, že dopoledne auta jezdí nahoru od Selfosu. Nadějí zůstává vracející se automobil. Ale je to na houby... Za dlouhé 3 hodiny nezastavilo ani jedno auto. Je sice slunečno. ale větřík je studený a po hodince postávání je už docela kosa. O kousek dál se postavily dvě francouzky, ale mají to stejné a taky to vzdávají, Jedeme spolu autobusem. Už nevím přesnou cenu, ale myslím, že jízdenka stála přijatelných 2 500 isk.
Odpoledne se dostáváme do našeho oblíbeného kempu v Rejkjavíku. Letadlo nám letí pozíří ráno. Máme tedy jeden den v Rejkjavíku navíc. Rozhodujeme se pro investici do velryb.

Velrybí výprava

Z přístavu v rejkjavíku operují dvě společnosti, které nabízejí výlet po zálivu a podívanou na papuchalky a velryby. Vybíráme si jednu z nich a dostáváme za to možnost podívat se na internet a dát si ranní kávičku. Obé přijímáme.

Po nástupu na loď zjišťujeme, že obě konkurenční společnosti spolupracují. Loď je slušně zaplněna a vyrážíme. Včera prý viděli velryby a je velmi pravděpodobné, že i dnes budeme úspěšní. První zastávkou je ostrov, kde hnízdí papuchalci. Jsou překrásní a je jich plno. Na focení jsou dost daleko, ale podívaná je to báječná a občas nějaký ten obrázek také není nejhoší.
Hon na velrybu... křižujeme zálivem a všichni čučí do dálky. Maře trocho vlní a když se loď šikovně natočí, pěkně nás to osprchne. Ale kytovec se někde zakytoval a není po něm ani památky... Tříhodinový výlet končí fiaskem. Ještě, že společnost garantuje v takovém případě další výlet zdarma. Využíváme toho a ihned odpoledne si dáváme second service.
Jako zkušení mazáci zabíráme nejlepší okouknutá místa na papuchalky a sklízíme zasloužené ovoce. Velryby opět nebyly, ale na obzoru se něco možná vykulilo. Průvodkině nadšeně volá Whale! A nenechává nikoho na pochybách, že to byla velryba. Za odměnu vidíme dva delfíny jak si pohrávají ve vlnách.

Odjezd

Už zbývá jen zabalit, ráno jede autobus od kempu až na letiště...
Island byl krásnou destinací s nesmlouvavým počasím, o to více potěší, když je slunečno. Trochu nás zaráželi lidé v tričku, ba i bez... My jsme měli fleesku na sobě pořád, nebo alespoň při ruce. Zkarátka jsme byli exoti. Trochu nás překvapil velký počet čechů. Na tu drahotu je vidět, že se špatně nemáme a že dovedeme ocenit krásu přírody. Dokonce se nám podařilo natrefit na výpravu slovenských študentů geologie. Krásný školní výlet!

Užitečné detaily:
Jízdní řády z roku 2006-meziměsto.pdf(7Mb)
Jízdní řády z roku 2006-Rejkjavik.jpg(4Mb)

Nahoru    Zpět